Dětem k vánocům...3

Tak... a tady je ta poslední. Prosím přečtěte si můj článek "Dětem k vánocům...", první díl. Pokusila jsem se vysvětlit, odkud pohádky jsou a pro koho. Mámy a tátové, hodně štěstí, úspěchů, radosti a sil - ať se vám daří :)))

Houbová

Bylo to v dobách, kdy lesy byly husté, šumivé, plné trávy a všelijakých schovávaček, zvířátek, elfíků a víl a nic nebylo tak docela ztuhlé a neživé jako dnes. Slunce hřálo až bralo dech, les voněl a kvetl a louky na kopcích se zelenaly jedna báseň. Prasečí rodinka ležela ve stínu v mokru, jen čumáky jim koukaly. V trávě si slintal slimák cestičku a mířil si to k parádní houbě, co rostla jako věž do slimáčího nebe.

„Jen tu né, jen tu né“, doháněl ho druhý slimák, o poznání větší.

„Pročpak?“ divil se ten menší, první.

„Ta je jedovatá!“

V prvním slimákovi, v tom menším, to úplně hrklo.

„No fuj, a já se sem ženu takovou dálku!“

A otočil se na toho druhého, většího a tak tedy kam teď, no, dohodli se, že půjdou kousíček spolu. Došli potom dost daleko, to víte, když se dva slimáci zapovídají. Ono to totiž není jen tak. No někdy to schválně zkuste, plazit se, slintat a ještě povídat. Mezitím vstala prasečí rodinka z chládku a že půjdou něco slupnout. Zrovna to nejmenší prasátko – Eliška to byla , myslím, nebo Tomášek? Jeden z nich hurá a hrr a hnal se přímo k té samé houbě, co předtím slimák slinták. „Stůj, Eliško nebo Tomíku, tahle je vošklivá, jedovatá, fůj, to se nejí!“ volala prasečí maminka. „Jé, maminko a kdo to tedy jí, když je to jedovaté? A když to nejí nikdo, tak na co to tu je?“ ptalo se to škvrně velikánské prasečí maminky. „ Na nic a ty pojď už, ostatní jsou už kdo ví kde!“ lamentovala prasečí maminka.

Sotva zmizeli v keřích, sundala si jedna ta houba, myslím, že to byla muchomůrka, klobouk a povídá té druhé: „To je vedro, co?“ „Cožpak vedro, to já tak v létě mívám, že mi je vedro,“ povídá ta druhá, „ale těch řečí tady okolo!“ A pak ještě povídá, že je to tedy úroveň, kdo tady má stát, celý den na jedné noze, v klobouku a poslouchat takové lamentace. „No víte,“ podrbala se ta první houbička jakoby za uchem a nasadila si klobouk, „víte, že mají docela takovou trošičku pravdu? Mne to tuhle taky napadlo. Na co tu jsme, když na nic nejsme?“ Druhá houbička nadskočila, až si propíchla klobouk o smrkovou větvičku: „No dovolte, jak to myslíte? Tohle bych si o vás nikdy, nikdy nepomyslila!“ A otočila se pryč a až do večera s tou první houbičkou nepromluvila.

Kousek dál poslouchal ten hovor Lesní pán. Byl na obhlídce svého panství a bylo věru co obcházet. To víte, lesy byly tenkrát husté, šumivé, plné trávy a schovávaček. Ten rozhovor ho pobavil a musel se mu usmát. Jako by všechno muselo mít nějaký smysl a řád. Jenže pak se zachmuřil. Protože si vzpomněl, co mu zrovna ráno říkala jeho Lesní paní. Věci mají mít smysl a řád, aby byl klid a pořádek v domě. A že měli veliký dům! Zrovna minule přetřásali pytle s podzimním listím a Lesní pán si nevšiml, že do některého mu spadl dřevěný špaček, co s ním podkládal kameny, aby se nekejklaly . To když k potoku chodila srnčata, ta cháska puntíkatá, na tenkých nožkách pít. Trvalo to až do podzima, než ten špaček našel! To až vysypal všechno listí z pytlů a to už ze srnčátek byl dorost, skákali a běhali o sto šest.

Pořádek musí být, zabručel si do vousů a šel pomalu domů. Doma pověsil klobouk, pohladil vousy, aby vytřásl zbytky listí a chvojí a vešel do síně. Dům měli pěkný, celý dřevěný, jen zjara se paní občas chytala za hlavu, že moc rychle raší a kdo to má stihnout uklízet. Což zvenčí, tam to nevadilo, ale uvnitř obrůstal tak rychle, že mu paní musela domlouvat. "Ty , Dubisko jedno, to musíš strkat ty listí dovnitř? Cožpak není dost místa venku?“ A Dubisko hned stočilo oko dovnitř a povídá: „Neračte se zlobit, Lesní paní, ale ono je venku ještě chladno, to víte, chtějí se ohřát. Tak listí, a jdeme ven! Šup!“ Listímu se moc nechtělo, ale Dubisko byl duch celého stromu, muselo poslechnout.

„Stejně je to ale zvědavec, ten Dubisko, kdo ví, jestli je neposlal schválně.“ Pomyslela si Lesní paní a to samé říkala pak svému muži, když mu nalívala polívku do dřevěného talíře. Mlhová, zamlaskal si Lesní pán a popadl lžíci. Už už se pustil do jídla, když si všiml nelibého pohledu své ženy. Položil tedy lžíci, počkal, až se paní posadí a spolu pak odříkali:

Jako žalud v sobě svůj strom skrývá

Tak z Nebe se věčný Otec dívá

Na překrásnou, přelaskavou Matku Zem

Milí Otče, milá Matko Země

Děkujeme

Za život v lese svobodném

Když dojedli, povídali si trochu, trochu se i poškádlili, aby se poveselili a šli spát. Paní usnula, ale pán se převaloval sem, tam. Ty houby mu nedaly spát. Jenže paní měla spaní jak na vodě, vzhůru byla hned. A tak že tedy budou vzhůru oba, třeba je něco napadne. Paní si vzala do postele šití a pán zase brýle a psaní. Po chvíli pán sundal brýle a povídá, co že to paní šije. A ona na to se smíchem, ať se tedy podívá. A ony to byly záplaty na plášti. A utrhané knoflíky. A díra na kapse. To jak v plášti chodil celý den po lese. A pán, co prý je tohle. „Tohle,“ odpověděla mu, „to je smrková větvička. Na Každém límci je máš vyšité. To je pro parádu.“ A pána to zahřálo u srdce. „No jo,“ povídá po chvilce pán, „ale vždyť tu parádu za celý den nikdo nevidí.“ „To je pravda,“ na to paní, „ale já to vím, protože jsem je vyšila, a ty to víš, protože je nosíš. A potěší nás to oba.“ „No vidíš, to mě nenapadlo, řeklo by se zbytečnost a jak může potěšit.“ Řekl Lesní pán a nasadil si brýle. Ale najednou je sundal, vyskočil z postele a začal skákat kolem dokola:“No to je ono, to se ví, teď jsi mi pomohla, na parádu tu jsou!“ Když doskákal a dovýskal, šli už opravdu, opravdu spát.

Na druhý den ráno došel Lesní pán na místečko, kde ty dvě houby rostly. Pěkně je pozdravil, poptal se na zdraví a jak prý se stojí. „Inu,“ povídá ta první, „stát stojíme, ale nějak nás to netěší. Nevíme, proč tu stojíme.“ „Aspoň tě nic neužírá!“ povídá na to malinkatý hříbeček, který to ráno začal vylézat z mechu. „Mám pro vás takový návrh.“ Povídá zas Lesní pán. „Ale to byste museli k nám domů.“ A ty dvě houby na to, že tedy ano, tak si je Lesní pán opatrně schoval do dlaně a do kapsy pláště a šlo se.

U domu Lesního pána houbičky prosily, aby mohly raději zůstat venku na sluníčku a Dubisko že by byl jistě také klidnější, vždyť který strom by měl rád v sobě houbu. Lesní pán snadno souhlasil, jen paní si musela všecičko to šití povynosit ven, pod větve starého Dubu. Houbičky nejdřív koukaly, co že se to bude dít, ale Lesní pán k nim laskavě promluvil:“Přemýšleli jsme s paní, jak vám přidat na vážnosti i na radosti. Myslím, že potřebujete opravdu pomoct, protože váš úkol není snadný.“

A tak se pustili do práce. Paní stříhala, račí klepítko se jí jen jen míhalo v ruce. Pak šila, velké stehy velkou borovou jehličkou a malé zase smrkovou. Nejtenčí látku brala jen tak jemně, tu silnější naopak fortelněji. Šmik a šmik, pích, pích, pích. Pán došel do dílničky pro barvičky, tu a tam přidal pár teček, jinam přebarvil celý klobouček. A tak to šlo až do večera. Klepítko šmik, jehlička pích, štětička modřínu jako štěteček ťup, ťup tečky a máz máz barvy na klobouček. Večer byla ta dvě houbátka vyšňořená jako ze škatulky. Límečky, barvičky, puntíčky. A hned smekaly kloboučky, ukláněly se a prý neračte se obtěžovat s donáškou, my dojdeme sami. A šupky, hupky se vší tou parádou zpátky.

To se rozumí, že než se uložil les ke spánku, věděla i prťata v mravenčí školce, co že si to od Lesního pána odnesly ty dvě darem. A tak jediní dva klidní spáči byli tu noc Lesní pán a paní, protože celý les nespal zvědavostí.

Věřte, nevěřte, hodně podobné je to i u lidí. Před parádou se klaní kdekdo, ale kde na první pohled nic moc vidět není, málokdo se zastaví. Jen ten, kdo se zahledí dál, třeba do houbiček, dokáže vidět krásné obrazy uvnitř a snadno si je domalovat na povrch. Jako Lesní pán a paní. Nebo vy a já.

Chaos je pořádek, kterému nerozumíme.