Náš standard

Nedávno jsem se setkala se zajímavým článkem: "Se vohol, ne, ty dekadentní medvědice!", který najdete zde. Přivedl mě k myšlence, jak je vlastně nastavená naše společnost, odkud se berou pohledy a názory, vnímané jako společenská norma a jak vytváříme to, co můžeme nazvat společenské trendy.

Pokud se pokusím srovnat naši společnost dnes a před třiceti lety, je tu obrovský posun. Bylo mi skoro deset let, pamatuji si "pracovní soboty", kdy se chodilo povinně do školy, fronty na melouny, které se prodávaly přímo z auta (zájem byl tak obrovský, že se nikdo nenamáhal je skládat v obchodě). Pamatuji si, jak jsem záviděla spolužačce parádní červenočernou flanelku (flanelovou košili - podotýkám, ne tu noční), kterou nikdo jiný neměl, protože JI NIKDE NEMĚLI. Vzpomínám, kolik stály základní potraviny a jaký byl v té době přibližně plat, ale ne abych po tom vzdychala, spíš proto, že šlo o životní jistotu, která byla svým způsobem garantovaná.Chodit do zaměstnání byla povinnost, kdo se jí vyhýbal, nepracoval, byl TRESTNĚ STÍHÁN. Pár bodů, na kterých je možné si ukázat obrovskou změnu.

Dnes: pracovní soboty jsou povinné i dnes, kde je zaměstnavatel nařídí. Pokud máte fixní plat, pravděpodobně nedostanete navíc ani korunu. Pokud pracujete například ve směnách, dostanete zaplaceno navíc. Pokud máte děti, ony určitě pracovní sobotu mít nebudou, tudíž musíte zajistit, kde budou a kdo se o ně postará. Fronty na melouny neexistují. Zato se můžeme setkat s bojem o zlevněné zboží. Hysterii může vyvolat zlevněná elektronika, ale zápasy se odehrávají i v případě zlevněných potravin - cukru, mouky a tuků. Co se týká oblečení dětí ve školách, je záležitostí samozřejmé prestiže být dobře oblečen, k tomu se přidaly mobily a další věci, o kterých kdysi nebylo ani vidu, ani slechu. Poměr cen oproti platům je jiný. Zvlášť připomínám, že to, co nazýváme průměrným platem, nedostávají zdaleka všichni a reálná mzda v jednotlivých regionech je někdy úplně jinde, směrem dolů. Chodit do zaměstnání není povinné, tedy odpadla trestní odpovědnost osoby, která do zaměstnání nechodí. Naopak přibyla povinnost, pokud do práce nechodím, platit si sám sociální a zdravotní pojištění.

Rozumějme: zatímco dříve byl určitý průměr garantovaný všem přibližně stejný, dnes velice ubylo garantovaných jistot a propagované standardy jsou ve srovnání s těmi jistotami velice, velice daleko.

Dlouhou dobu tu platilo, že pracovat je slušné a naprosto normální. Dnes je zaměstnání často těžce dosažitelnou metou nejen průměrných lidí. Ale pohled společnosti, která odsuzovala nezaměstnané jako flákače, zasluhující potrestat, v lidech, v jednotlivcích dál zůstal, hluboce zakořeněný jako základní společenská norma. Dlouho platilo, že kupovat si věci v běžném obchodě (dnešním supermarketu), je normální standard, o kterém nikdo nepřemýšlel. I z toho se stala jistá společenská norma, hodnocená jako základní.

Co byl nadstandard? Vše, co člověk mohl získat navíc, cokoli, co neměli ostatní a svou schopností toho dosáhnout vykazoval svoji přednost, vyjímečnost (podobně jako dnes). Ale aby toho dosáhl, často musel podvádět, obcházet nastavené normy. Vzpomenu památný výrok, který to nejlépe vystihuje: kdo nekrade, okrádá svoji rodinu. I to byla natolik reálná skutečnost, že onen výrok znal naprosto každý a většina ho považovala když ne za správný z morálního hlediska, tak za dobře vystihující běžný život. I z tohoto pohledu se stala jistá základní společenská norma, krást ze "společného majetku", přilepšovat si na cizím (to, co není moje) bylo považováno za víceméně přijatelné nebo alespoň pochopitelné.

Všímáte si té podobnosti s dneškem? Naše politická, ale i společenská "reprezentace" není jakýmsi trestem shůry, je skvělým produktem doby, ve které vyrůstala. A jsou opravdu dokonalí. Nakolik můžu posoudit, zatímco jejich předchůdci v dobách před třiceti lety si dokázali opatřit neuvěřitelné vily, auta, která tu nebyla nikde k dostání a žít si v podstatě pohodlný život, kde je nikdo ničím neohrožoval, naše dnešní "elita" dokázala přesunout takové majetky, o jakých se kdysi našim "vůdcům" ani nesnilo. Dokázali doslova "přerozdělit", rozprodat celou republiku...samozřejmě beztrestně, v rámci platných zákonů ... nebo někde poblíž.

Z pohledu dnešního čtyřicátníka ze střední vrstvy společnost udělala neskutečný "HOP". Jenomže jakým směrem? Zcela očividně UBYLO TOHO JEDNODUŠE DOSAŽITELNÉHO, oproti tomu naše názory na to, co považujeme za standard, se mění jen velice, velice pomalu. Dál chceme to, co je pro nás "normální" (viz výše), ale zdaleka ne vždy toho dosahujeme. Generace dnešních čtyřicátníků žije v poměrně silném tlaku a částečně s pocitem frustrace, že nedokáže sobě a svým dětem zaručit STANDARD. To, co člověk cítí jako nedostatek, je jedním z nejsilnějších motorů jeho vývoje. Od prostého pocitu, že má hlad, přes další a další, postupně vznikají potřeby jako studovat, mít společenské postavení a uznání.

Pokud mohu posoudit na vzorku mých spolužáků a známých - vrstevníků, mnozí dosáhli dobrého postavení a nežijí si špatně. Mají to, co považují za svůj standard, někdy i víc. Nezanedbatelná část se rozhodla jít jinou cestou, hledat alternativní řešení, ZMĚNIT SVŮJ STANDARD. Našli by se i takoví, kteří se rozhodli "nemít žádný standard" a žít si naprosto po svém, originálně, často s pocitem naprosté volnosti a nezávislosti na společnosti. Vytvořili tak vlastní vzorek společnosti, který zdaleka není tak atypický, jak by se na první pohled mohlo zdát (v porovnání s dalšími společnostmi v Evropě).

Odkud se tedy berou společenské trendy? Kam míříme? Zcela jistě podobným směrem, kam naši rodiče: upravujeme naše názory na to, co je pro nás životní standard a stanovujeme si cíle tak, abychom je naplnili a ještě lépe - překročili. Jen tempo nutných změn se několikanásobně zrychlilo a fakt, že mu často nestačíme, nutně vytváří stresy, které jsou součástí našeho života. Jejich zvládnutí, vytvoření rovnováhy a nových jistot, se stalo znovu úkolem číslo jedna. Otázka, odkud budeme čerpat inspiraci a jakým způsobem se rozhodneme takový úkol zvládnout, není určena pro deset miliónů obyvatel republiky jako celek, ale pro každého jednotlivce zvlášť.

Mám dobrou naději, že se nám to podaří. Divíte se? Nedívám se totiž především na "ty nahoře", ale na ty, které jsem znala a znám. Na svoje prarodiče, rodiče, přátele, známé. Mnozí z nich se někdy museli doslova prokousávat životními trably a zkušenostmi, které byly nové. Jsou mi zdrojem inspirace, povzbuzením, když se mi zdá, že naše životní rychlost překročila tu světelnou a hrozí výbuchem. Když mám pocit, že hodnoty, které tvoří v člověku to lidské a odlišují ho od strojů nebo od zvířat, jsou prezentovány jako nepodstatné nebo nemoderní. Protože právě ty hodnoty jsou pro vytvoření nové rovnováhy a jistoty naprosto klíčové.

Přes všechno, co se okolo nás děje a čím se setkáváme prostřednictvím médíí, věřím, že najdeme každý svou cestu, jak se k životu postavit a s problémy a změnami se vypořádat. Tam, kde dokážeme v praktickém životě znovu postavit to lidské v nás jako to zásadní, jako normu a standard, najdeme naši ronováhu a jistoty. Protože jsme lidé.

PS: Pokud jste při čtení mého traktátu dospěli až sem, jste sami sobě jasným důkazem, že s naší společností to není zdaleka tak špatné :) Tvrdí se, že nečteme a opak je pravdou.