Co bude, až…

…zjistíme, že jsme k　ničemu? Že jsme staří nebo nemocní nebo obojí? ...uvidíme, že naše práce nás pohltila, náruživě vysála jako puberťák colu brčkem, a nechala stát uprostřed restaurace "U životní zkušenosti" jako prázdný kelímek?

…naše děti odejdou?

…nebo začnou pít, brát drogy?

…začneme totéž dělat my nebo ti, které milujeme?

…nám prodají střechu nad hlavou?

…zemřou naši rodiče, blízcí přátele, sourozenci?

…děti?

…nebude ani jeden hlas, který by nás povzbudil?

…ruka, o kterou by bylo možné se opřít?

…dojdou i hůlky a berle?

…nebude jediné volné lůžko pro nemocného člověka/právě nás?

…až se nás podzim života zeptá: „Co jsi dělal na jaře a v　létě?“

Nebojím se zimy života, toho pozdního stáří, kdy člověk na svět téměř rezignoval. Spíš podzimu. Stáří, které není úplně akutní, kdy ještě uvidím vlastní chyby, spolu s　pocitem, že nejde už nic změnit. Že minulost je daná pro dnešek, stejně jako mých 50-60 (?) let věku a ubývající síly. Kdy člověk pronikavým vhledem vlastních zkušeností může hodnotit, ale pro sebe už nemnoho změnit. Znám přísloví: „Kdyby tak mladí věděli a staří mohli.“

Babí, děda. Tolik mi chybí. Domovy důchodců jsou plné. Rodičů, prarodičů, kteří nikoho nečekají. Které nikdo moc nehledá. Koncepce společnosti? Vydělávej na zážitky, hlavně na důchod. „Já“ v　ohrožení. „Já“ nedůležitý pro rodinu, okolí, společnost.

Je to všechno lež. Lež, která vede ke svéhlavé sobeckosti, určitému autismu, konzumu už i ve vztazích. Papej, bumbej, hlavně dobře vypadej a hlavně šetři.

Co je těžšího, než hledat sám sebe? Snad jen sám sebe sdílet. Podat ruku i když je prázdná. A takovou ji přijmout.