Jak přejít z waldorfské základní školy na obyčejnou střední...

Většina z nás, kdo se rozhodl dát děti na základní waldorf školu, tak učinil z důvodu, že nebyl spokojen s obrazem školství v České republice, sám měl ne úplně dobré zkušenosti se vzděláním v "běžném" systému (nebo obojí?) a přál si to pro svoje děti změnit. Taková myšlenka je opravdu velkorysá a ukazuje, jak je pro nás důležité vzdělání i způsob, jak ho získat a v jakém prostředí. Nicméně rozdíl, který waldorf nabízí, je tak radikální, že se často ocitáme v pozici člověka na kraji propasti, kterému chybí most, aby ji překlenul - chybí nám zkušenosti.

Moje první "propast" přišla už ve chvíli, kdy syn usedl do první třídy: Zjistila jsem, že psát psacím písmem bude až ve třetí třídě... Těch podivných pohledů od okolí a nejlépe od příbuzných, kteří přijdou na deset minut na návštěvu a rozhodně nemají zájem, aby jste jim cokoli vysvětlovala! Moje odpověď časem dostala krystalickou podobu: "Prostě to tak je a nechte to být..." , o zbytek se postaral čas a syn sám. Oba nejlíp ukázali, co je naplňuje a co jim naopak chybí :)
Ovšem nesrovnatelně větší "hrůza" mě čekala, když jsem si uvědomila, že syn půjde do šesté třídy a ještě nikdy nedostal známky. A nebyla jsem sama, kdo tohle řešil, takových rodičů nás bylo víc. Syn se mi zdál najednou velký - ve škole chodil na druhý stupeň a připadalo mi, že si tam snad jen hrají. On nechodil domů vystresovaný, úkoly si psal sám a já (na rozdíl od "normálních" rodičů) neřešila problémy "ve škole" a "se školou", jako většina mých kolegů. Protože i ten, kdo měl dítko - premianta se do diskuze zapojoval s hrdým: "Moje dcera má samé!" My, tedy můj syn, prostě neměl "žádné"...
"Proboha, co bude dál?" ptala jsem se často sama sebe. "Není zvyklý dostat "kouli", cožpak teď, teď ho učitelé znají, ví, jak na něj a on ví, jak a co oni. Ale co až vleze někam na střední a dostane první kouli? A co druhou nebo pátou?" vzpomínala jsem na svého matikáře, který nekompromisně bodoval veškeré práce a "za tři" znamenalo skutečně "dobře". "Není už čas přesunout ho někam, kde se naučí, o čem je vlastně škola? O čem je svět? Jak to funguje doopravdy?" V té době odešlo ze školy hodně dětí, protože rodiče si neuměli představit, jak jinak děti připravit na rozdíl, který je čeká na střední škole.
Když jsem neviděla řešení, netušila, co bude nejlepší, prostě jsem se ho zeptala: "Podívej, můžeš teď přestoupit jinam. Mají tam takové a takové výhody, dělají tam tohle a tohle, můžeš se tam mít prima. Na staré škole tohle nikdy nedostaneš, tam na to nejsou peníze. Ale musíš se rozhodnout teď." Pamatuji se, zvedl hlavu, podíval se na mě a řekl: "Ale já nechci." V očích se mu kmitlo cosi, čemu já z legrace říkám záblesk inteligence, ale kdykoli se s tím setkám, mám pocit, že jsem zahlédla skutečnou osobu, která v tom člověku je a ne jen masku, která se nosí navenek.
"O čem vlastně je, ta střední," říkala jsem si. "O čem byla moje střední, co mně ukázala a naučila?" vzpomínala jsem, jak jsem se celý prvák šprtala poctivě, den co den, zatímco spousta ostatních lítala venku a učení měli na háku. Jak se mi smáli, že jsem "hloupá", neumím si "věci zařídit" (rozuměj vyrobit taháky) a jak mě to ve druháku pomalu přestávalo bavit. Jak jsem se ve třetím ročníku spoléhala na praxe, že skutečně ukážu, co ve mně je, ale provozní hotelu, kde jsme byli na praxi, víc zajímalo, že spolužák má tatínka na horské chatě, než skutečnost, jak si poradí s prací. Jak jsem pomalu začala na školu kašlat, protože jsem získala dojem, že bez protekce a podvodů nic, co umíte, nemá cenu. Bylo toho moc a já si uvědomila, že to všechno souviselo se stavem společnosti, jaká tehdy byla. A že to dnes bude pravděpodobně jiné, protože tenkrát, to byl přece za komančů...
Jenže - bude to dnes opravdu takový rozdíl? Najednou mě napadlo, že asi ne tak docela. Pokusila jsem se to zjistit. Setkávala se s rodiči středoškoláků, se studenty, výsostnými puberťáky i podivně ztichlými mladými lidmi, kteří mě spíš přesvědčili, že až tak moc se nezměnilo. Vyhrávají "ti chytří", kteří v tom umějí chodit, nic si moc neberou a neberou si ani servítky. Dobře vědí, co si ke komu dovolit a umí toho využít, vědí, kam se obrátit a kde co sehnat, kde je možné si ulevit a co je lepší si udržet takzvaně v dobré kondici, totiž neflákat to a nelajdat, protože by se to mohlo pěkně vymstít. Připomíná vám to vaše zaměstnání, celou společnost? Správně, je to opravdu tak. A jen ti "nejlepší" si pak seženou zaměstnání a udělají kariéru.
Ale - je to skutečně špatně? A co je vlastně špatně? Musela jsem si to rozebrat a utřídit. Co je špatného na tom, vědět, jak věci fungují a umět to používat? Co je špatného na tom, mít nadhled a nenechat se zdecimovat tím, že věc vypadá silně v můj neprospěch? Co je špatného na skutečnosti, že mám přátele/spolužáky a umím si sehnat pomoc, kterou potřebuji? Pomalu mi začalo docházet, že pokud nechci s vaničkou vylít i dítě, a zahodit veškeré školství a celou společnost, musím si uvědomit, co přesně je špatně a proč, abych to ostatní mohla použít a podpořit syna, který se na střední chystal.