Kateřina Lavrjuk

Jak osedlat labutě

Někdy chceme udělat dobré, to nejlepší a ještě lepší a jdeme do toho s takovou vervou, že si ani nevšimneme, že naše snaha být rytířem nesedí na bílém koni, ale v tanku. Takový zápal pak boří mosty a staví dálnice, o které nikdo nestál, a jakmile ustoupí a odcválá kamsi do dálav pokračovat v perestrojce, zbyde po něm podivná - pustina. Sama jsem bývala takový ten nažhavený bojovník, za záchranu světa, popřípadě sousedovic kočky, jsem lezla přes zeď, vraždila (pohledem) a nemilosrdně pálila (poštu sousedovi, co se o číču nestaral). Pevně přesvědčena, že život stojí za to zachránit, jsem myla kočku ředidlem, protože někde vlítla do barvy a nemohla to zvládnout. Veterinář, kterému jsem jí přinesla, ji okamžitě utratil, protože kromě otravy z olízané barvy měla prašivinu a kdo ví, co ještě. Veterinář od té doby nebyl můj favorit a nezdravila jsem ho, dokud mi nevzkázal po dědovi, že si můžu kotě přijít vybrat, protože jich má plnou stodolu..